Barvy pralesa

V sychravém pondělí dne 19.září se uskutečnila vernisáž ilustrací Jana Dungela v Otevřené zahradě pod záštitou nadace Partnerství a Domu umění města Brna.

Jan Dungel, ilustrátor, přírodopisec, grafik, malíř a cestovatel, zde představuje svoje akvarelové malby divoké jihoamerické přírody. Návštěvníka může očarovat ilustrovaná autentičnost fauny a flóry Brazílie a Venezuely.
„Říká se, že fotograf svou činností ztrácí neopakovatelné chvíle života, to malíř ztrácí rovnou hodiny.“, zavtipkoval cestovatel Vladimír Šimek, autor promítaného filmu Štětcem a mačetou, který zaznamenává expedici Maturacá.

PROČ MALUJI JIHOAMERICKÝ PRALES od Jana Dungela
Profese vědeckého ilustrátora, jíž se věnuji od ukončení studia biologie, na mne klade velmi přísné nároky na přesnost, výstižnost a současně na vědeckou a výtvarnou kvalitu díla. Je to práce vzrušující a zajímavá a jsem velmi rád, že se jí mohu plně věnovat. Přesto se občas neubráním nevoli ve chvílích, kdy bych rád dal přednost intuitivnímu a spontánnímu ztvárnění skutečnosti a volnějšímu, „výtvarnějšímu“ pojetí.
Malování v jihoamerickém pralese, kterému se věnuji v posledních pětadvaceti létech, mi dává volnost a svobodu, která je mi v mé profesi částečně odepřena. Samozřejmě že se i uprostřed amazonského pralesa snažím o co nejpřesnější zachycení podoby a charakteru portrétovaných zvířat, ale necítím se zde ani v nejmenším vázán často zkostnatělou evropskou tradicí vědecké ilustrace. Mohu riskovat a experimentovat, prožívám radost, když se práce daří, stejně jako neúspěch i zklamání.
V pralese maluji zvířata v jejich vlastním prostředí, potkávám je a doslova s nimi žiji. Nemohu se zbavit dojmu, že právě intenzivní prožitek spojený s každodenním kontaktem se zvířaty „u nich doma“ dal mému malování zcela nový a silný impulz. Troufám si tvrdit, že i ten nejtalentovanější malíř s nejlepší akademickou průpravou nemůže zachytit správnou a přirozenou podobu zvířete, aniž by aspoň některé tvory poznal v prostředí, kde žijí. Žádná, byť sebelepší kresba či fotografie totiž nemůže nahradit osobní zkušenost. V neposlední řadě má pro mne malování v pralese podmanivé kouzlo těžko popsatelného dobrodružství. Vyrostl jsem ve společnosti „Brehmova života zvířat“ a von Humboldt, stejně jako třeba Hanzelka a Zikmund, mi již v útlém věku pomáhali zkoumat život zvířat na březích Orinoka, potkávat indiány v přítmí amazonských pralesů. A to se ostatně nezměnilo dodnes…

Profese vědeckého ilustrátora je těžká řehole, jako každá práce má však své krásné výhody, ale i velké protiklady. Pan Dungel nám s vděčným úsměvem na tváři ukazuje, že vždy se dá s vytrvalostí, pílí, láskou a trpělivostí milovat svoji práci. Proto se zajděte do Otevřené zahrady na jeho expozici podívat, bude zde ke koupi a vidění až do 25.listopadu 2016.

Olga

Český Krumlov

Chtěli jste někdy žít v pohádce? Já ano, vlastně pořád chci, jen teď se mi ten sen splnil.

Zhruba v polovičce prázdnin jsem dostala nabídku práce v Českém Krumlově v Kouzelných bylinkách, už tohle zní pohádkově.
Tak se ze mě stala „bylinářka“.

Český Krumlov doslova každého očaruje svými kouzelnými uličkami. Občas jsem si říkala, že tohle město je chvílemi až kýč, jako Rakousko, protože těch překrásných výhledů je tu tolik a do každého se člověk prostě zamiluje.

Já jsem se několikrát před tím s Krumlovem setkala jen „po vodě“. Vždy mě moc mrzelo, že tohle město nemůžu prozkoumat z očí „domorodce“. No, tak teď se mi moje touha poštěstila.

Moje rady kde být a co navštívit:
- Kouzelné bylinky – je to bylinková zahrada, kde se od školy Kouzelných bylinek můžete zúčastnit kurzů, ať už víkendových, tak týdenních, zaměřené na užití bylin, čínskou medicínu i jógu, nebo si prostě jen prohlédnout bylinkovou zahrádku a něčemu novému se přiučit
- Otáčivé hlediště – to je nutnost, měla jsem tu možnost shlédnout Barona Prášila a náramně jsem si hru užila.
- Zámecká zahrada – svoje kouzlo má hodinku před zavírací dobou, tzn. od 18:00 do sedmi.
- Pouliční umělci – můžete je potkat na každém rohu, Krumlov je jimi plný, krásně dotváří romantickou atmosféru a bystří kouzlo Krumlova, už bych si to tu bez koncertů každý večer nedokázala představit.
- Vyhlídka u Regionálního muzea – občas se tam dá také natrefit na nějakého hudebníka, no a večerní pohled na nasvícenou zámeckou věž a státní hrad a zámek je k nezaplacení.
- Kostel sv. Víta – s pozdně gotickým exteriérem. Interiér není nijak přehnaný, takže působí klidným dojmem. Za kostelem je překrásný pohled na řeku Vltavu.
- Galerie Egon Schiele – expozice v galerii nikdy nezklamou, nyní probíhá výstava Otty Plachta – Duše pra/lesa, doporučuji.
- Stolen Gallery – celý nápad s ukradenou galerií je supr, majitelé mají kvalitní obrazy a akce od nich pořádané nikdy nezklamou. Od události „Zažij město jinak“ zde byla pořádaná afterparty se silent diskem.
- Dobrá čajovna – dejte si lilkovou pastu tzv.“Babachanuš“  a Jogi čaj – podává se se smetanou a mlékem, výborná kombinace.
- Aphoteka Cafe Bar – zkuste Bazalkový drink, mňam!
- Monna Lisa Bar and Gelateria – výborná italská káva s úžasným výhledem na horní terase.

Druhého července jsem sem přijela a už se mi odsud nechce, jako vždy mě Krumlov vítá deštěm, běžela jsem spěšným krokem do našeho krásného růžového domečku u mostu Dr. E. Beneše, usušila se, popovídala si s kamarádkami a spokojeně usnula s pocitem, že ta šestihodinová cesta se opravdu vyplatila. (Napadaly mě myšlenky, že za tu dobu bych klidně mohla být u moře, ne v uplakaném městě.)
Pár dní na to jsem s děvčaty zavítala do Van Gogh pubu, který můžu jen doporučit. (Momentálně je mimo provoz, uvidíme, zda bude znovu otevřen.) Pořádají se zde koncerty v tzv. sklepě s neuvěřitelnou atmosférou, my jsme na jeden takový náhodou narazily a zažily ten nejkrásnější večer v životě. :))
Daniel, vedoucí podniku, nás pustil do „sklepa“, kde zrovna probíhalo nahrávání videoklipu Daniela Beneše hrajícího na didgeridoo a bubny, Fredérica Malica na kytaru a Christiana Farrella na handpan. Všude byly svíčky, při vstupu jsme dostaly růžové růže, zazpívaly jsme si i zatančily. No není to kouzelné?

Krumlovské uličky tepou každým dnem v jakoukoliv hodinu pohádkovou náladou.
Když svou procházku za poznáním zdejší krásy vezmete do jedné ruky trdelník a do druhé skořicovou zmrzlinu z hlavního náměstí, určitě neprohloupíte.
A já vám slibuji, že se sem budete rádi vracet.

Olga

Colours of Ostrava 2016

Cože? Aurora bude na Colours? Objednávám lístky, hned!

Jo, tak takhle to začalo – božsky.

Tak, aby bylo jasno, hezky od začátku.
Tenhle bezva fesťák běží už od roku 2002. Chtěla jsem na něj zajít už mnohokrát, ale bohužel, vždy jsem byla buď mimo Českou republiku, nebo na dovolené. Jo, smůla, kolikrát jsem to už chtěla obrečet, nepozorovaně uprchnout z hotelu a naskočit na nejbližší vlak do Ostravy.

No jo, jenže teď se věci změnily, já si dala jedny prázdniny od zahraničí pauzu, takže ihned, jakmile jsem si to uvědomila a zjistila, že na Colours bude Aurora, zaznačila jsem datum do kalendáře, koupila lístky, sehnala lidi, dokoupila lístky a už se jenom těšila. Jo, tak to bylo.

13. července
V ten den jsme se všichni přátelé měli sejít v Brně na nádraží, abychom si mohli projít Brno a přespat u mě na bytě.
Jenže. Věci fakt někdy nejsou tak idylické, jak si je plánujeme..

Když jsem vyjížděla se sestrou z naší malé vesničky a stihla jsem vyzvednout spacáky od kamaráda, oznámila mi Marky, když jsem utíkala nasednout do auta, že doma nechala lístky. Tak jo, vrátíme se pro ně. Ujížděli jsme městem a krajinou rychlostí blesku, a když říkám rychlostí blesku, tak to myslím doopravdy vážně. Cesta, která má trvat deset, patnáct minutek, (pro dědu dvacet až třicet) jsme to stíhaly v rekordním čase, a to čase mého bratra – pět minut. Ségra vyskočila s plnou elegantností laně z auta, udělala pavoučími kroky dva skoky a seděla znovu v autě a držela dva lístky.
Absolutně nechápu, jak jsme to celé mohly stihnout za deset minut. (Uvědomění si, že jsme v hajzlu, vytůrovat motor, grabnout lístky a znovu do města - k tomu stihnout autobus. Samozřejmě, nemusely jsme spěchat, ale čekat na další autobus dvě hodiny a porušit plán se nám moc nechtělo.) Tak jo, spokojeně jsme seděly v Ikomáku a nevěřícně kroutily hlavou, jak jsme mohly předběhnout čas i světlo. Asi matrix.

V Brně bylo dusno a pršelo. Hodně. Takže jsme se s jazyky na patách doplazily na Pekandu, abychom mohly do rohu odhodit svá těžká břímě a ten samý sprint si dát ještě jednou znovu. Nabraly jsme cestou Katušku s Kamilkou a šly jsme vyzvednout Míru. Následně jsme dokoupili nějaké nutnosti na fesťák, jako ovoce, rýžový chlebíčky, sukni a svetr, žejo. Kamča s Mírou udělali nejvoňavější  a nejchutnější jídlo, co jsem kdy okusila. (Už moc nevím, co to bylo, ale pocit z toho zůstal. <3)
Přeskládali jsme si batohy, potom znovu a opět znovu, následně jsme šli vyzvednout Dana, nicméně se Dan neukázal a začalo pekelně pršet. Tak jsme alespoň podnikli cestu za vylepšením nálady - kokosovou zmrzlinou a brokolicovou pizzou. U nás doma se říká, „ať ti je cokoliv, nažer se.“ Funguje to.
Daniel mi volal kolem třetí ráno, že už je v Ostravě a že mu ujel autobus či co, tak jel vlakem přes Prahu. „Ok, alespoň že jsi v pohodě.“

14. července
(9:02 nám jel vlak do Ostravy.)
8:30 úprk z bytu, že nestíháme,
8:35 tisk lístku pro Dana (jojo, večer jsem ten lístek odkoupila od nějakého Slováka, jemuž se tímto omlouvám za komplikace a doufám, že nyní, měsíc po fesťáku, platba už konečně dorazila. Jestli ne, roztrhnu Dana jako hada.),
8:40 úprk Mirka pro lístky nechané na stole v pokoji (Podruhé – za to můžu tentokrát asi já, nebo všichni.),
8:45 úprk na vlakáč,
8:55 koupě zpátečních vlakových lístků pro čtyři osoby,
9:00 chytnout se davu a najít správnou kolej,
9:02 najít prázdné kupé mezi hromadou lidí, sklopit hlavu mezi kolena, dýchat, uklidnit se, nezhroutit se, dobrý? Dobrý.

Tak jo, jsme tady. Fakt.
Káťa má boží orientační smysl, nás tři hezky vzala za ručičku a odvlékla tam, kam měla, k našemu stanovému městečku tisíc kilometrů daleko od Dolních Vítkovic. V tom mi volal Dan, prý je před vchodem. Tybrďo, že by našel, kde „Stanové město U Hradu“ je? Machr.
Následovalo představování, objímání, povídání, stanování, hraní (na didgeridoo, to přece nemohl nechat doma, žejo). Když jsme se teda prospali a pokochali, vyrazili jsme hledat cestu.

Jdeme uvítací uličkou, poprchá, ale nám to nevadí, jsme konečně tady, všichni spolu. Doopravdy tady. Nečekala jsem, že kdy uvidím tolik pestrobarevných stánků po kupě. Tolik vůně z dobrůtek všude kolem. Příjemné lidi, kteří jsou stejně nadšeni a plni očekávání, jako my. Na stejně vlně.

Chtěli jsme festival začít programem od Duška, ale ani jeden z nás si nepřiplatil za vstupenku (mimochodem to připlácení za přednášky.. Nic moc..), ale já jsem jednu volnou vstupenku našla na zemi, takže jsem ji věnovala Mírovi, z nás tam nejvíce chtěl, my jsme zatím rozhovor pana Jaroslava a Clemense Kuby sledovali venku, pršelo, mrzlo, hromy, blesky, bylo to fajn.

NOTHING BUT THIEVES
První koncert, na který jsme šli. Byli báječní, sledovali jsme je z jedné z prvních řad.

TAME IMPALA
Naprosto neskutečné! Překrásně jsme se vyřádili. Tame Impala bylo hlavně jak o bezvadné show s úžasnými efekty, tak ale i o perfektně odzpívaných písních. Zařadili se už od začátku mezi nejlepší koncerty na Colours dle nás, no a zůstali až do konce. Prostě božský.

M83
Na této skupině jsme byli krátce, ale i přesto nás to chytlo. Byli boží, těšili jsme se na ně a představy splnili.

BRODKA
Brodku jsem slyšela poprvé na Colours, kamarádka tuhle polskou skupinu znala, takže nás opět dotáhla na New Moon Stage. Jo, Brodka byla úžasná. Skvělý styl hudby, opravdu nás překvapila.

Po Brodce jsme se zase všichni shledali, protože vždy někdo někam odběhnul, no a společně jsme ospale dovrávorali do stanového městečka.
Jo, první den byl neuvěřitelný..

15. července
Ze začátku jsme koukli na Monsters of Man a nahlédli do Design Zóny. Maminkám jsme vytvořili náhrdelníky a spokojen kráčeli dál.

AURORA
Druhý den festivalu je dnem, kdy mi pukne srdce a uvidím Auroru. Fakt.
Jejím koncertem jsme začali a já jsem byla v absolutním a naprostém nebi, stejně jako moje sestra, která ji taky zbožňuje. Všichni jsme stáli ve třetí řadě, ale když se Aurora rozběhla proti mně, najednou jsem stála v první. Netuším, jak se to stalo. Rozskočilo se mi srdce tak moc, že jsem přestávala vnímat absolutně vše. Aurora stála asi 30 cm přede mnou a objímala Tu holku, Tou holkou jsem měla být já, nevadí. Všechny písničky jsem poctivě odzpívala, odskákala, odtancovala, odbrečela.  Aurora mě osobně překvapila svojí stydlivostí a vděčností za takové velké publikum, které se na ni přišlo kouknout, a upřímnou radostí z každého jednoho posluchače. Byla dojatá, rozzlobená, zamilovaná, přesně, jako její hudba.

SUSAN SANDFOR
Na ni jsme šli mrknout jen krátce, stála jsem v první řadě, takže jsem si Susan a celé jeviště mohla dobře prohlédnout. Má božský hlas, hudbu taky skvělou, byla překrásně oblečená, ale já jsem byla stále plná dojmů po Auroře, takže jsem nemohla vnímat cokoliv dalšího. Předčasně jsme odešli. (Až po festivalu jsem se dozvěděla, že Aurora chodila mezi lidmi na Susan koncertu. )

16. července
LAKE MALAWI
Na koncertě Lake Malawi jsem nebyla poprvé, je to sázka na jistotu, když si chcete poslechnout něco romantického, místy monotónního a přesto energického. (Po koncertě na Flédě při meetupu  kamarádka (Kamilka) nabízela sušené ovoce skupině. Takže jestli chcete nějakým způsobem zapůsobit na nějakého člena této kapely, dotáhněte na koncert sušenou Aloe Veru a určitě zabodujete, je to osvědčená taktika. ;)
No, takže tentokrát nám opravdu hodně pršelo, stáli jsem v první/druhé řadě, musím se ale přiznat, že nám nevadily jak dešťové kapky, které se se stále větší intenzitou přidávaly k tanci, tak chlad co s nimi přišel. Nejsme milovníky ani vlastníky deštníků či igelitových pláštěnek, takže jsme si hezky na punk zatancovali jako jediní jen tak.
(Jo, a taky oficiálně děkuji tomu pánovi, co se mi snažil vnutit jeho svetr, bundu i pláštěnku. Když se jede vesmírnej punk, tak se přece neporušuje, to dá rozum.)

(Na zbytek dne jsem se odklidila s holkama do Gongu, uschnout, osušit se, nabrat trochu tepla a prospat se. Nezahřál mě ani čaj, káva, ani teplý trdelník. To až jóga, co jsem si se sestrou v šatně hodila.)

KODALINE
Absolutně boží, naprostá pecka. Nic víc k tomu neřeknu, přesně takový to totiž bylo.

DVA
Neskutečný zážitek. Dva mi předtím ukazovala Káťa, takže jsem do té doby znala jen pár písniček, ale neměla jsem tušení, jak tahle „dvojka“ vypadá. A bylo dobře. Tahle skupina se ihned zařadila do prvních pozic našeho žebříčku. Jejich styl tvoření hudby nás dostal. Totálně. Milujeme je.

Electronic stage, absolutně netuším, co tam právě letělo, ale bylo to fajn, moc lidí na mě, ale tak pokecat s Jeronýmem a potkat se s Acupofstyle, proč ne, žejo.

17. července

GHOST OF YOU
Na Ghost of you jsme se taky upřímně těšili, neviděli jsme je poprvé, však to só Brňáci, ne? A byli boží, jak jinak.

BARBORA POLÁKOVÁ
Byla božská, bohužel jsme stihli jenom kousíček, protože se kryla s předchozí kapelou.

2 CELLOS
No. Tihle dva jsou neskuteční. Znám je dlouho a slyšet je naživo bylo něco, opět jsme se ocitali v prvních řadách, takže jsme si mohli (nebo v tuhle chvíli spíš mohly) vychutnat Je. (Hudbu samozřejmě taky.)
Tak teď seriózně. – Slyšet klasiku na fesťáku, to se nestane jen tak. Slyšet klasiku upravenou do takové formy, aby to chytlo každého, to se také nestává moc často. No a slyšet aktuální hity na klasické nástroje, to je něco naprosto šíleného. A my všichni tu šílenost milujem.

PASSENGER
Gerard započal několika vtípky na svou osobu. Tím si ihned získal celé publikum. Přezpívával celou řadu jeho hitovek, ale největší úspěch měla, jak se dalo očekávat, Let her go. Božák.

MYDY RABYCAD
Jak nás tak Passenger uklidnil, chtěli jsme si ještě trošičku zadovádět, proto jsme vyhledali Mydy Rabycad. Byli a jsou úžasní, dokáží vtáhnout do jejich songů a už nepustit. Umí udělat bezvadnou show, přesně tak, jak se to na elektroswing sluší a patří.

18. července
Osmnáctého jsme se probudili o trošku dřív a šli jsme balit, ti, kteří si nepřivstali, byli mírumilovně probuzeni mlácením do nějakého plechového hrnce před každým stanem, který ještě nebyl rozepnut, od obsluhy stanového města. Jo, to přece chceš.
V kupé jsme si každý spokojeně přemýšlel o prožitých zážitcích, maloval, psal, telefonoval a spal. Jo a zapomínal stan.

Takže jestli o Colours, nebo o jakémkoliv jiném fesťáku, zatím jenom váháte, tak na nerozvážnost ihned zapomeňte, kupte lístky, vezměte kámoše a užijte si to, třeba se někde potkáme.

Mějte se božsky,
Olga


(photo credit by Ghost of You - facebook. Ghost of You. [online]. 17.7.2016 [cit. 2016-07-17]. Dostupné z:https://www.facebook.com/ghostofyouband/photos/rpd.1234458051/1028043293940775/?type=3&theater

wowjeansgirl - instagram. wowjeansgirl. [online]. 17.7.2016 [cit. 2016-07-17]. Dostupné z: https://www.instagram.com/p/BIDDMMyg-Dj/?taken-by=wowjeansgirl)

Německo - znovu nalezená myšlenka

Jdu svojí uličkou a dívám se do výloh. Mám ji ráda. Líbí se mi názvy galerií, obchody se starožitnictvím, a nové kavárny. U každých dveří jsou zasazené květiny. Většinou růže. I když je takhle pozdě- nebo brzy ráno, vždy to tady je- jiné- zvláštní- trochu magické, až se z toho tají dech. Podobně, jako Říše divů, Moje Říše divů a já jsem Alenka.
Když jdu kolem a jsem Alenkou, pokaždé utrhnu růži. Na zapamatování. Na vylisování a na uložení vzpomínek.
Vše kolem mne- tady - jsou malé střípky. Malé kousky rozbitého zrcadla a já je všechny hledám. Sbírám a uchovávám.
Je mlha, ale i skrz mlhu pronikají paprsky. Ta honosná bílá vznášející se přikrývka je nyní v broskvové barvě. Místy se barví do růžova. Obloha začíná fialovět a trávník v parku se blýská novými skleněnými perličkami a tím zeleně září.

Kéž bych byla malíř a dokázala zpodobnit moji vizi. Kéž bych byla skladatel a dokázala ukázat melodii všedního života ostatním. Kéž bych si to alespoň dokázala zapamatovat - napořád.

Možná se jenom zde, v tuhle dobu mohu plně soustředit na to, kdo opravdu jsem a co chci.  Možná sebe slyším hlasitěji. Možná vše slyším hlasitěji. Neslyším nikoho názor- nejsem ovlivněná. Možná ta ulička jsem já. Jen čekám, až s někým najdu společnou řeč. Ale bohužel, jak to bývá, lidé jenom procházejí, nezastavují se.

(Německo, 2014, červen/červenec/srpen)
Olga

Londýn

Londýn je místo samo o sobě.
Z ulic cítíte městský ruch, dobré jídlo a nadsazené suvenýry snažící se přilákat dychtivé oči turistek. Elegantní ulice všude kolem, gentlemanští muži, přátelské ženy, které, když do nich nechtěně vrazíte, omluvně odvětí, „Sorry darling, it was my fault.“
Doporučuji se kochat jak stydlivým sluncem, když se konečně rozhodne vykouknout, tak i architekturou, přírodou a lidmi.
Pokaždé, když zavítám do Londýna, tak na mne dýchne pracovní inspirace, Londýn ukazuje, že opravdu vše je možné, jen se tomu věnovat a věřit si.

Vím, že většina lidí odsuzuje, když cestujete do určité země a navštívíte pouze jedno město. Ano, svým způsobem na tom je něco málo pravdy. Podle mne však nemůžete prozkoumat celičkou Anglii za pár dní. Trvá to týdny, dokonce i měsíce, než začnete nahlížet a postupně odkrývat veškeré zajímavé zvyky, které jsou turistům utajené. A to já k smrti miluji, ale pomalé odkrajování způsobů, míst a tajemství, to jsou pro mne taky malé výhry s překvapením.

S pomalým příchodem jara se mně a mým dvěma spolužačkám a dobrým kamarádkám (Hana a Nelly) zachtělo vytáhnout paty z rodné krajiny a provětrat pasy a cestovní kufry. Dlouho jsme se domlouvaly na směru cesty. Chtěly jsme omrknout, co nového v Evropě. Přemýšlely jsme o Benátkách, Francii, i co se děje za vodou (v té době ještě v EU - GB). Protože jsme se dohodly, že výlet by měl být pro odpočinek od stále bližších zkoušek, bude směřován spíše jako kulturně-poznávací elegantní trip. No, a protože zrovna padly anglické letenky a do Francie nám starostliví rodiče nedovolili, rozhodly jsme se zavítat přímo do centra Londýna.
Objednaly jsme letenky. (Uf.) Zabookovaly hostel. (Ještě větší uf.) Zavolaly jsme do hostelu si se sekretářkou pokecat v angličtině a při té příležitosti zrušit rezervaci. (Velké uf.) A najít hostel na Baker  Street (Marble Arch Inn), která sousedí s Oxford Street za ještě lepší cenu, než ten minulý.

V podvečer odletu jsme se sešly na brněnském letišti Tuřany nadšené a plné očekávání. Rozloučily jsme se s řidiči/rodiči a pomalounku jsme se probíraly vstupními bránami a prohlídkami. Stihly jsme si v klidu vypít kávu, dát něco k zakousnutí v letištní kavárně, omrknout cenu parfému a prodrat se k letadlu včas.

Letěly jsme Ryanair linkami, se kterými jsme byly spokojené. Pilot byl šikovný a přistání jsme s ostatními pasažéry ani necítili.
V nočních hodinách jsme šťastně našly náš autobus, který z letiště mířil rovnou do centra Londýna. Snad nikdy mě nepřestane udivovat hodnota transferu, v jednu chvíli jsme ve známém městě v rodném kraji, no a v druhou chvíli vystupujeme z letadla o 1470km vzdušnou čarou dál..
S naloženými kufry jsme brouzdaly nočním Londýnem a hledaly náš hostel. Tu cestu nikdy nezapomenu, ne kvůli tomu, že jsme byly unavené, promrzlé, v cizím městě, bez doprovodu, skoro ztracené a myslím, že i výborným cílem pro zloděje k půlnoční krádeži, ale poprvé jsme viděly Londýn dohromady. Spolu. Tři kamarádky, jejich kufry a sny které se staly skutečností. Prodírajíce se noční poklidnou nádherou velkoměsta.

A tak to začalo, naše první velké společné dobrodružství.

Předem se omlouvám za možné nesrovnalosti v průběhu těch krásných dní strávených v Londýně. Je to už pár týdnů, co jsme tam byly a já jsem svůj chytrý papír se zápisky nechala v mém starém pokoji v malé rodné vesničce, proto bych dále shrnula sled událostí, atrakcí, kavárniček, butiků a míst, které jsme navštívily, zažily, vychutnaly a které nás překvapily. Pokud se s kamarádkami v průběhu několika týdnů sejdeme nad kávou a domluvíme na podrobném sepsání událostí v pořadí tak, jak se staly, ráda je sem dodám. Je to přece jenom plus pro mou špatnou paměť.

Pret („Prêt à Manger“ – ready to eat, tedy připraven jíst)

Jen to slovo zní jako labužnické Mňam! Teda vlastně – Yum!
„Organic coffee, natural food“, zní jejich logo.
Pret je sandwich shop, jak nám radí wiki, který byl založen již v roce 1983. No, angličané ví, co je dobré. Má opravdu výborné Lungo, holky potvrzují, že i Cappuccino je moc dobré.
No a jídlo? Další Mňam!
Pret užívá pouze přírodní ingredience, jeho sendviče jsou vytvořeny téhož dne, kdy se prodávají, v soukromé kuchyni Pretu. Můžete tedy počítat s dostačující čerstvostí každého výrobku.
A teď pozor, jídlo, které není prodáno téhož dne, co bylo vyrobeno, jde rovnou na charitu. Pret nerad používá plastové obaly, proto dává přednost tenkým papírovým sáčkům.

Pret najdete opravdu na každém rohu londýnských ulic. V tomto občerstvení jsme snídaly každé ráno a pokaždé, když jsme se cítily vysíleny, jsme se tam šly i přes den ohřát.
No a co v Pretu posnídat? Kávu. Jednoznačně. Také smoothie nápoje mají vynikající, sendvič, salát, croissant, muffin, no, vybere si opravdu každý. A opravdu každý bude odcházet spokojený.

Nebudu tady dlouze zmiňovat Starbucks, určitě se mezi Vámi najde spousta milovníků sladkých starbucks ne/kávových nápojů. Nemusíte se tedy vůbec bát, že tento coffee shop nenajdete, je také na každém rohu. Alespoň můžete obhlédnout novinky, co přijdou do Čech za pár dní/týdnů.

Costa
Dalším z takových je Costa.
Mají kávu? Mají. Je dobrá? Je. Tak jdeme tam.
Haha, jojo, do Costy jsme taky zavítaly – pro porovnání kvality kávy. Zahřála nás stejně dobře, jako její hezky upravené prostředí.

Victoria’s secret
Holky, když jsme tady, tak je prostě povinnost alespoň nahlédnout do Victorky. A tak jsme šly, je to přece dámský výlet pro oslavu ženství, ne?
A ano, vyřádily jsme se. Dobrý to bylo..

Primark
Ten v Čr nemáme, tak jsme nakoukly, dokoupily kousky, které nám při výletu scházely, jako třeba pyžamo, svetr, jógové oblečení, kabelka, taška, tvrzené sklo na mobil, a tak. Znáte, že?

Soho
Chinatown
Tam jsme se opravdu chtěly podívat. Pořádně tuhle bezva čtvrť prozkoumat. Se školními výlety tudy jenom prolétnete. Takže jsme to chtěly napravit.
Kochaly jsme se krásnou architekturou a všemožnými lákadly na turisty.
Chtěly jsme si dát opravdu nějaké dobré asijské jídlo ne z okoukaných bister do kterých zavítá každý.
Našly jsme restauraci, ve které bylo narváno místními, a to se nám líbilo. Konečně okusíme chutě té dobré čínské čtvrti v Londýně.
Sněz co můžeš, bylo taky jedno z lákadel.  No a 百勝! Jak zní v tradiční čínštině české mňam.
Zelenina, rýže a vše ostatní mělo dlouho nepřekonatelnou báječnou chuť a tím pádem si tohle malé bistro získalo první příčku v našich ochutnávkách. Ještě jednou百勝 a 吃的福祉 (jídlu zdar)!

Camden Town
Tak Camden doporučuji naprosto každé umělecké, střelené, nákupní duši.
Pro každého je tam něco, kromě levného kvalitního oblečení, které na camdenských trzích koupíte za tři stovky, u nás za dva tácy, najdete i stylové domy, krčmy a bezva zábavu.
Pokud chcete mít dobré fotky, které ihned přitáhnou pozornost, zajeďte si červeným dvoupatrovým busem právě do tohoto místa. Vím, že se Vám bude líbit.

The Book Warehouse
Chci také z Camdenu  zvýraznit knihkupectví zvané The Book Warehouse. Jsou tam úžasné knížky ve velmi dobré kvalitě za super cenu.

Foyles Bookstore
Foyles Vás přivítá vřelým logem „Welcome book lover, you are among friends,“ tedy „Vítej milovníku knih, jsi mezi přáteli.“ Je to jedno z nejznámějších knihkupectví na světě, s tímto citátem je najdete na Charing Cross Road. Může trvat hodiny, než projdete všechna jeho patra. A za ty hodiny najdete nejméně dva tucty knih, které byste si rádi koupili. Opravdu, je to ráj.

The British Museum
Páni, tam se běžte mrknout. Tohle muzeum je naprosto neuvěřitelné, dají se tam strávit roky, fakt. Nás tísnil čas, tak jsme měly jen malinkou chviličku na proběhnutí pár metrů, ale byla to bezvadná chvilička. (Několik málo týdnů zpět jsem se koukala na dokument, který hovořil o křišťálových lebkách a mě to zaujalo, no a když jsem nečekaně náhodou na jednu narazila, nedokázala jsem tomu uvěřit. Ihned jsem dala malou přednášku kamarádkám, ale myslím, že je historie křišťálové lebky moc nezaujala. Já jsem však byla fascinovaná. V tomhle stavu bych vydržela i déle, ale spěchaly jsme, takže sbohem Britské muzeum, někdy příště!)

The National Gallery
Další páni. Zapište si to na svůj bucketlist, protože tohle bylo něco.
Wifi free, teplo, velké a pohodlné sedačky, navíc to umění, žejo. Dělám si srandu, tohle všechno tam je, ale obrazy Národní londýnské galerie stojí za to. Opět novorenesanční architektura na vás dýchá ze všech koutů a očarovává srdce i oči.

Samozřejmě London Eye, HMS Belfast a další jsme také navštívily.

Myslím, že tohle „menší shrnutí“ našeho výletu prozatím stačí.
Doufám, že jsem Vás alespoň trochu inspirovala.
Tak kupte letenky a vyrazte! Tu londýnskou krásu, dobrodružství, chutě, vůně, dojmy a vjemy doma neseženete!

Mějte se krásně!

Olga.

Noc divadel.

Tenhle event je součástí evropského projektu European Theater Night., který běží vždy třetí sobotu v listopadu už od roku 2008. V ČR se však první Noc divadel objevila až v roce 2013.

V sobotu jsem všechny přesvědčila, že na Noc divadel určitě musíme jet. Ani jsem nemusela nikoho moc přemlouvat, na tuhle společenskou akci by se měl jít kouknout snad každý.
Nevím, divadlo je pro mě vždy velký zážitek, sním, básním, myslím a nepřetržitě o něm mluvím po i před jakýmkoliv zajímavým představením.

Šli jsme se mrknout do Janáčkova divadla. Tam jsem ještě nikdy předtím nebyla a hned u krásných schodů jsem zůstala ohromena.

Ve foyer zrovna probíhaly nové inscenace baletního souboru Made in USA, což bylo naprosto skvělé.. Jako další byla na programu baletní klasika – Louskáček. Po půl hodině úžasu jsme se přesunuli na krátkou ukázku Toscy do sálu. Přivítala nás Patricie Částková, která publikum seznámila se základními informacemi o hře samotné, autorovi a ději. Na jevišti byla ukázka inscenace, ve které se Tosca odehrává, takže se obecenstvo mohlo kochat jak zrakovým, tak sluchovým dojmem.

Ukázky z operní hry byly tak dokonalé, že jsme se všichni jednohlasně rozhodli, že nám nestačí jen „demo verze“, ale že musíme shlédnout Toscu samotnou.

Pro zakončení příjemného večera jsme se naložili do čajovny Utopia, která je Janáčkovu divadlu na blízku, Mahenovu ještě blíž. Dali jsme si Bai Mu Tan (Pai Mu Tan/Bai Mudan/Bai Mu Dan – všude uváděno jinak) k „očistě ducha i těla“, který tvoří bílá pivoňka.

Po příjemně stráveném večeru jsme unaveni odjížděli domů.
Určitě vřele doporučuji jak laikům, tak odborníkům alespoň nahlédnout do některých programů vztahujících se k Noci divadel, přinejlepším nahlédnout i do divadel samotných.

                                                                              So bye!

                                                                                              Olga.
     

The Hunger Games!

Oficiální promítání The Hunger Games: Mockingjay - Part 2 by mělo začít až 20.listopadu, avšak premiéra byla již od 18.listopadu. Jakmile se začaly v programech kin objevovat názvy Hunger Games, musela jsem ihned mít zarezervovaná místa. A to hned 4x.

Šla jsem na premiéru se třemi spolužáky. Z nás jsem všechny knížky dopodrobna četla jenom já, Haňulí četla jen některé z nich, Marek viděl jenom filmy a pro Nelly to byla premiéra hned dvakrát, nevěděla do čeho jde.

Byli jsme všichni moc nadšení, že už ten pověstný den konečně začal, no a víc, že se blíží Film! V kině jsme byli už o hodinu dříve, víte co, pro jistotu.. (:D)
Převzali jsme lístky, vyfotili se, nakoupili jsme si spoustu dobrot, usadili jsme se na naše místa a vzrušeně jsme čekali na Katniss..

Chvílemi to bylo opravdu strašidelné. - Hlavně při objevení mutů na plátně, ale naštěstí jsem všechny tyhle lekačky a hororovější záběry čekala. Takže se to dalo. I Nelly uznala, že to bylo moc fajn.

Pro mě osobně to bylo trochu zklamání, měla jsem zkreslené představy o filmu z knihy, No a nikdy nebude nic lepší než vaše představivost a kniha, za tím si stojím. I přes tuhle překážku jsem odcházela z kina spokojená.

Po filmu jsme se, všichni ještě roztřesení, šli uklidnit do Utopie (oblíbené čajovny).

Byl to příjemně strávený den..

https://www.youtube.com/watch?v=DqhOzH8QcH4
The Hanging Tree

Bye!