Německo - znovu nalezená myšlenka

Jdu svojí uličkou a dívám se do výloh. Mám ji ráda. Líbí se mi názvy galerií, obchody se starožitnictvím, a nové kavárny. U každých dveří jsou zasazené květiny. Většinou růže. I když je takhle pozdě- nebo brzy ráno, vždy to tady je- jiné- zvláštní- trochu magické, až se z toho tají dech. Podobně, jako Říše divů, Moje Říše divů a já jsem Alenka.
Když jdu kolem a jsem Alenkou, pokaždé utrhnu růži. Na zapamatování. Na vylisování a na uložení vzpomínek.
Vše kolem mne- tady - jsou malé střípky. Malé kousky rozbitého zrcadla a já je všechny hledám. Sbírám a uchovávám.
Je mlha, ale i skrz mlhu pronikají paprsky. Ta honosná bílá vznášející se přikrývka je nyní v broskvové barvě. Místy se barví do růžova. Obloha začíná fialovět a trávník v parku se blýská novými skleněnými perličkami a tím zeleně září.

Kéž bych byla malíř a dokázala zpodobnit moji vizi. Kéž bych byla skladatel a dokázala ukázat melodii všedního života ostatním. Kéž bych si to alespoň dokázala zapamatovat - napořád.

Možná se jenom zde, v tuhle dobu mohu plně soustředit na to, kdo opravdu jsem a co chci.  Možná sebe slyším hlasitěji. Možná vše slyším hlasitěji. Neslyším nikoho názor- nejsem ovlivněná. Možná ta ulička jsem já. Jen čekám, až s někým najdu společnou řeč. Ale bohužel, jak to bývá, lidé jenom procházejí, nezastavují se.

(Německo, 2014, červen/červenec/srpen)
Olga