Barvy pralesa

V sychravém pondělí dne 19.září se uskutečnila vernisáž ilustrací Jana Dungela v Otevřené zahradě pod záštitou nadace Partnerství a Domu umění města Brna.

Jan Dungel, ilustrátor, přírodopisec, grafik, malíř a cestovatel, zde představuje svoje akvarelové malby divoké jihoamerické přírody. Návštěvníka může očarovat ilustrovaná autentičnost fauny a flóry Brazílie a Venezuely.
„Říká se, že fotograf svou činností ztrácí neopakovatelné chvíle života, to malíř ztrácí rovnou hodiny.“, zavtipkoval cestovatel Vladimír Šimek, autor promítaného filmu Štětcem a mačetou, který zaznamenává expedici Maturacá.

PROČ MALUJI JIHOAMERICKÝ PRALES od Jana Dungela
Profese vědeckého ilustrátora, jíž se věnuji od ukončení studia biologie, na mne klade velmi přísné nároky na přesnost, výstižnost a současně na vědeckou a výtvarnou kvalitu díla. Je to práce vzrušující a zajímavá a jsem velmi rád, že se jí mohu plně věnovat. Přesto se občas neubráním nevoli ve chvílích, kdy bych rád dal přednost intuitivnímu a spontánnímu ztvárnění skutečnosti a volnějšímu, „výtvarnějšímu“ pojetí.
Malování v jihoamerickém pralese, kterému se věnuji v posledních pětadvaceti létech, mi dává volnost a svobodu, která je mi v mé profesi částečně odepřena. Samozřejmě že se i uprostřed amazonského pralesa snažím o co nejpřesnější zachycení podoby a charakteru portrétovaných zvířat, ale necítím se zde ani v nejmenším vázán často zkostnatělou evropskou tradicí vědecké ilustrace. Mohu riskovat a experimentovat, prožívám radost, když se práce daří, stejně jako neúspěch i zklamání.
V pralese maluji zvířata v jejich vlastním prostředí, potkávám je a doslova s nimi žiji. Nemohu se zbavit dojmu, že právě intenzivní prožitek spojený s každodenním kontaktem se zvířaty „u nich doma“ dal mému malování zcela nový a silný impulz. Troufám si tvrdit, že i ten nejtalentovanější malíř s nejlepší akademickou průpravou nemůže zachytit správnou a přirozenou podobu zvířete, aniž by aspoň některé tvory poznal v prostředí, kde žijí. Žádná, byť sebelepší kresba či fotografie totiž nemůže nahradit osobní zkušenost. V neposlední řadě má pro mne malování v pralese podmanivé kouzlo těžko popsatelného dobrodružství. Vyrostl jsem ve společnosti „Brehmova života zvířat“ a von Humboldt, stejně jako třeba Hanzelka a Zikmund, mi již v útlém věku pomáhali zkoumat život zvířat na březích Orinoka, potkávat indiány v přítmí amazonských pralesů. A to se ostatně nezměnilo dodnes…

Profese vědeckého ilustrátora je těžká řehole, jako každá práce má však své krásné výhody, ale i velké protiklady. Pan Dungel nám s vděčným úsměvem na tváři ukazuje, že vždy se dá s vytrvalostí, pílí, láskou a trpělivostí milovat svoji práci. Proto se zajděte do Otevřené zahrady na jeho expozici podívat, bude zde ke koupi a vidění až do 25.listopadu 2016.

Olga

Český Krumlov

Chtěli jste někdy žít v pohádce? Já ano, vlastně pořád chci, jen teď se mi ten sen splnil.

Zhruba v polovičce prázdnin jsem dostala nabídku práce v Českém Krumlově v Kouzelných bylinkách, už tohle zní pohádkově.
Tak se ze mě stala „bylinářka“.

Český Krumlov doslova každého očaruje svými kouzelnými uličkami. Občas jsem si říkala, že tohle město je chvílemi až kýč, jako Rakousko, protože těch překrásných výhledů je tu tolik a do každého se člověk prostě zamiluje.

Já jsem se několikrát před tím s Krumlovem setkala jen „po vodě“. Vždy mě moc mrzelo, že tohle město nemůžu prozkoumat z očí „domorodce“. No, tak teď se mi moje touha poštěstila.

Moje rady kde být a co navštívit:
- Kouzelné bylinky – je to bylinková zahrada, kde se od školy Kouzelných bylinek můžete zúčastnit kurzů, ať už víkendových, tak týdenních, zaměřené na užití bylin, čínskou medicínu i jógu, nebo si prostě jen prohlédnout bylinkovou zahrádku a něčemu novému se přiučit
- Otáčivé hlediště – to je nutnost, měla jsem tu možnost shlédnout Barona Prášila a náramně jsem si hru užila.
- Zámecká zahrada – svoje kouzlo má hodinku před zavírací dobou, tzn. od 18:00 do sedmi.
- Pouliční umělci – můžete je potkat na každém rohu, Krumlov je jimi plný, krásně dotváří romantickou atmosféru a bystří kouzlo Krumlova, už bych si to tu bez koncertů každý večer nedokázala představit.
- Vyhlídka u Regionálního muzea – občas se tam dá také natrefit na nějakého hudebníka, no a večerní pohled na nasvícenou zámeckou věž a státní hrad a zámek je k nezaplacení.
- Kostel sv. Víta – s pozdně gotickým exteriérem. Interiér není nijak přehnaný, takže působí klidným dojmem. Za kostelem je překrásný pohled na řeku Vltavu.
- Galerie Egon Schiele – expozice v galerii nikdy nezklamou, nyní probíhá výstava Otty Plachta – Duše pra/lesa, doporučuji.
- Stolen Gallery – celý nápad s ukradenou galerií je supr, majitelé mají kvalitní obrazy a akce od nich pořádané nikdy nezklamou. Od události „Zažij město jinak“ zde byla pořádaná afterparty se silent diskem.
- Dobrá čajovna – dejte si lilkovou pastu tzv.“Babachanuš“  a Jogi čaj – podává se se smetanou a mlékem, výborná kombinace.
- Aphoteka Cafe Bar – zkuste Bazalkový drink, mňam!
- Monna Lisa Bar and Gelateria – výborná italská káva s úžasným výhledem na horní terase.

Druhého července jsem sem přijela a už se mi odsud nechce, jako vždy mě Krumlov vítá deštěm, běžela jsem spěšným krokem do našeho krásného růžového domečku u mostu Dr. E. Beneše, usušila se, popovídala si s kamarádkami a spokojeně usnula s pocitem, že ta šestihodinová cesta se opravdu vyplatila. (Napadaly mě myšlenky, že za tu dobu bych klidně mohla být u moře, ne v uplakaném městě.)
Pár dní na to jsem s děvčaty zavítala do Van Gogh pubu, který můžu jen doporučit. (Momentálně je mimo provoz, uvidíme, zda bude znovu otevřen.) Pořádají se zde koncerty v tzv. sklepě s neuvěřitelnou atmosférou, my jsme na jeden takový náhodou narazily a zažily ten nejkrásnější večer v životě. :))
Daniel, vedoucí podniku, nás pustil do „sklepa“, kde zrovna probíhalo nahrávání videoklipu Daniela Beneše hrajícího na didgeridoo a bubny, Fredérica Malica na kytaru a Christiana Farrella na handpan. Všude byly svíčky, při vstupu jsme dostaly růžové růže, zazpívaly jsme si i zatančily. No není to kouzelné?

Krumlovské uličky tepou každým dnem v jakoukoliv hodinu pohádkovou náladou.
Když svou procházku za poznáním zdejší krásy vezmete do jedné ruky trdelník a do druhé skořicovou zmrzlinu z hlavního náměstí, určitě neprohloupíte.
A já vám slibuji, že se sem budete rádi vracet.

Olga

Colours of Ostrava 2016

Cože? Aurora bude na Colours? Objednávám lístky, hned!

Jo, tak takhle to začalo – božsky.

Tak, aby bylo jasno, hezky od začátku.
Tenhle bezva fesťák běží už od roku 2002. Chtěla jsem na něj zajít už mnohokrát, ale bohužel, vždy jsem byla buď mimo Českou republiku, nebo na dovolené. Jo, smůla, kolikrát jsem to už chtěla obrečet, nepozorovaně uprchnout z hotelu a naskočit na nejbližší vlak do Ostravy.

No jo, jenže teď se věci změnily, já si dala jedny prázdniny od zahraničí pauzu, takže ihned, jakmile jsem si to uvědomila a zjistila, že na Colours bude Aurora, zaznačila jsem datum do kalendáře, koupila lístky, sehnala lidi, dokoupila lístky a už se jenom těšila. Jo, tak to bylo.

13. července
V ten den jsme se všichni přátelé měli sejít v Brně na nádraží, abychom si mohli projít Brno a přespat u mě na bytě.
Jenže. Věci fakt někdy nejsou tak idylické, jak si je plánujeme..

Když jsem vyjížděla se sestrou z naší malé vesničky a stihla jsem vyzvednout spacáky od kamaráda, oznámila mi Marky, když jsem utíkala nasednout do auta, že doma nechala lístky. Tak jo, vrátíme se pro ně. Ujížděli jsme městem a krajinou rychlostí blesku, a když říkám rychlostí blesku, tak to myslím doopravdy vážně. Cesta, která má trvat deset, patnáct minutek, (pro dědu dvacet až třicet) jsme to stíhaly v rekordním čase, a to čase mého bratra – pět minut. Ségra vyskočila s plnou elegantností laně z auta, udělala pavoučími kroky dva skoky a seděla znovu v autě a držela dva lístky.
Absolutně nechápu, jak jsme to celé mohly stihnout za deset minut. (Uvědomění si, že jsme v hajzlu, vytůrovat motor, grabnout lístky a znovu do města - k tomu stihnout autobus. Samozřejmě, nemusely jsme spěchat, ale čekat na další autobus dvě hodiny a porušit plán se nám moc nechtělo.) Tak jo, spokojeně jsme seděly v Ikomáku a nevěřícně kroutily hlavou, jak jsme mohly předběhnout čas i světlo. Asi matrix.

V Brně bylo dusno a pršelo. Hodně. Takže jsme se s jazyky na patách doplazily na Pekandu, abychom mohly do rohu odhodit svá těžká břímě a ten samý sprint si dát ještě jednou znovu. Nabraly jsme cestou Katušku s Kamilkou a šly jsme vyzvednout Míru. Následně jsme dokoupili nějaké nutnosti na fesťák, jako ovoce, rýžový chlebíčky, sukni a svetr, žejo. Kamča s Mírou udělali nejvoňavější  a nejchutnější jídlo, co jsem kdy okusila. (Už moc nevím, co to bylo, ale pocit z toho zůstal. <3)
Přeskládali jsme si batohy, potom znovu a opět znovu, následně jsme šli vyzvednout Dana, nicméně se Dan neukázal a začalo pekelně pršet. Tak jsme alespoň podnikli cestu za vylepšením nálady - kokosovou zmrzlinou a brokolicovou pizzou. U nás doma se říká, „ať ti je cokoliv, nažer se.“ Funguje to.
Daniel mi volal kolem třetí ráno, že už je v Ostravě a že mu ujel autobus či co, tak jel vlakem přes Prahu. „Ok, alespoň že jsi v pohodě.“

14. července
(9:02 nám jel vlak do Ostravy.)
8:30 úprk z bytu, že nestíháme,
8:35 tisk lístku pro Dana (jojo, večer jsem ten lístek odkoupila od nějakého Slováka, jemuž se tímto omlouvám za komplikace a doufám, že nyní, měsíc po fesťáku, platba už konečně dorazila. Jestli ne, roztrhnu Dana jako hada.),
8:40 úprk Mirka pro lístky nechané na stole v pokoji (Podruhé – za to můžu tentokrát asi já, nebo všichni.),
8:45 úprk na vlakáč,
8:55 koupě zpátečních vlakových lístků pro čtyři osoby,
9:00 chytnout se davu a najít správnou kolej,
9:02 najít prázdné kupé mezi hromadou lidí, sklopit hlavu mezi kolena, dýchat, uklidnit se, nezhroutit se, dobrý? Dobrý.

Tak jo, jsme tady. Fakt.
Káťa má boží orientační smysl, nás tři hezky vzala za ručičku a odvlékla tam, kam měla, k našemu stanovému městečku tisíc kilometrů daleko od Dolních Vítkovic. V tom mi volal Dan, prý je před vchodem. Tybrďo, že by našel, kde „Stanové město U Hradu“ je? Machr.
Následovalo představování, objímání, povídání, stanování, hraní (na didgeridoo, to přece nemohl nechat doma, žejo). Když jsme se teda prospali a pokochali, vyrazili jsme hledat cestu.

Jdeme uvítací uličkou, poprchá, ale nám to nevadí, jsme konečně tady, všichni spolu. Doopravdy tady. Nečekala jsem, že kdy uvidím tolik pestrobarevných stánků po kupě. Tolik vůně z dobrůtek všude kolem. Příjemné lidi, kteří jsou stejně nadšeni a plni očekávání, jako my. Na stejně vlně.

Chtěli jsme festival začít programem od Duška, ale ani jeden z nás si nepřiplatil za vstupenku (mimochodem to připlácení za přednášky.. Nic moc..), ale já jsem jednu volnou vstupenku našla na zemi, takže jsem ji věnovala Mírovi, z nás tam nejvíce chtěl, my jsme zatím rozhovor pana Jaroslava a Clemense Kuby sledovali venku, pršelo, mrzlo, hromy, blesky, bylo to fajn.

NOTHING BUT THIEVES
První koncert, na který jsme šli. Byli báječní, sledovali jsme je z jedné z prvních řad.

TAME IMPALA
Naprosto neskutečné! Překrásně jsme se vyřádili. Tame Impala bylo hlavně jak o bezvadné show s úžasnými efekty, tak ale i o perfektně odzpívaných písních. Zařadili se už od začátku mezi nejlepší koncerty na Colours dle nás, no a zůstali až do konce. Prostě božský.

M83
Na této skupině jsme byli krátce, ale i přesto nás to chytlo. Byli boží, těšili jsme se na ně a představy splnili.

BRODKA
Brodku jsem slyšela poprvé na Colours, kamarádka tuhle polskou skupinu znala, takže nás opět dotáhla na New Moon Stage. Jo, Brodka byla úžasná. Skvělý styl hudby, opravdu nás překvapila.

Po Brodce jsme se zase všichni shledali, protože vždy někdo někam odběhnul, no a společně jsme ospale dovrávorali do stanového městečka.
Jo, první den byl neuvěřitelný..

15. července
Ze začátku jsme koukli na Monsters of Man a nahlédli do Design Zóny. Maminkám jsme vytvořili náhrdelníky a spokojen kráčeli dál.

AURORA
Druhý den festivalu je dnem, kdy mi pukne srdce a uvidím Auroru. Fakt.
Jejím koncertem jsme začali a já jsem byla v absolutním a naprostém nebi, stejně jako moje sestra, která ji taky zbožňuje. Všichni jsme stáli ve třetí řadě, ale když se Aurora rozběhla proti mně, najednou jsem stála v první. Netuším, jak se to stalo. Rozskočilo se mi srdce tak moc, že jsem přestávala vnímat absolutně vše. Aurora stála asi 30 cm přede mnou a objímala Tu holku, Tou holkou jsem měla být já, nevadí. Všechny písničky jsem poctivě odzpívala, odskákala, odtancovala, odbrečela.  Aurora mě osobně překvapila svojí stydlivostí a vděčností za takové velké publikum, které se na ni přišlo kouknout, a upřímnou radostí z každého jednoho posluchače. Byla dojatá, rozzlobená, zamilovaná, přesně, jako její hudba.

SUSAN SANDFOR
Na ni jsme šli mrknout jen krátce, stála jsem v první řadě, takže jsem si Susan a celé jeviště mohla dobře prohlédnout. Má božský hlas, hudbu taky skvělou, byla překrásně oblečená, ale já jsem byla stále plná dojmů po Auroře, takže jsem nemohla vnímat cokoliv dalšího. Předčasně jsme odešli. (Až po festivalu jsem se dozvěděla, že Aurora chodila mezi lidmi na Susan koncertu. )

16. července
LAKE MALAWI
Na koncertě Lake Malawi jsem nebyla poprvé, je to sázka na jistotu, když si chcete poslechnout něco romantického, místy monotónního a přesto energického. (Po koncertě na Flédě při meetupu  kamarádka (Kamilka) nabízela sušené ovoce skupině. Takže jestli chcete nějakým způsobem zapůsobit na nějakého člena této kapely, dotáhněte na koncert sušenou Aloe Veru a určitě zabodujete, je to osvědčená taktika. ;)
No, takže tentokrát nám opravdu hodně pršelo, stáli jsem v první/druhé řadě, musím se ale přiznat, že nám nevadily jak dešťové kapky, které se se stále větší intenzitou přidávaly k tanci, tak chlad co s nimi přišel. Nejsme milovníky ani vlastníky deštníků či igelitových pláštěnek, takže jsme si hezky na punk zatancovali jako jediní jen tak.
(Jo, a taky oficiálně děkuji tomu pánovi, co se mi snažil vnutit jeho svetr, bundu i pláštěnku. Když se jede vesmírnej punk, tak se přece neporušuje, to dá rozum.)

(Na zbytek dne jsem se odklidila s holkama do Gongu, uschnout, osušit se, nabrat trochu tepla a prospat se. Nezahřál mě ani čaj, káva, ani teplý trdelník. To až jóga, co jsem si se sestrou v šatně hodila.)

KODALINE
Absolutně boží, naprostá pecka. Nic víc k tomu neřeknu, přesně takový to totiž bylo.

DVA
Neskutečný zážitek. Dva mi předtím ukazovala Káťa, takže jsem do té doby znala jen pár písniček, ale neměla jsem tušení, jak tahle „dvojka“ vypadá. A bylo dobře. Tahle skupina se ihned zařadila do prvních pozic našeho žebříčku. Jejich styl tvoření hudby nás dostal. Totálně. Milujeme je.

Electronic stage, absolutně netuším, co tam právě letělo, ale bylo to fajn, moc lidí na mě, ale tak pokecat s Jeronýmem a potkat se s Acupofstyle, proč ne, žejo.

17. července

GHOST OF YOU
Na Ghost of you jsme se taky upřímně těšili, neviděli jsme je poprvé, však to só Brňáci, ne? A byli boží, jak jinak.

BARBORA POLÁKOVÁ
Byla božská, bohužel jsme stihli jenom kousíček, protože se kryla s předchozí kapelou.

2 CELLOS
No. Tihle dva jsou neskuteční. Znám je dlouho a slyšet je naživo bylo něco, opět jsme se ocitali v prvních řadách, takže jsme si mohli (nebo v tuhle chvíli spíš mohly) vychutnat Je. (Hudbu samozřejmě taky.)
Tak teď seriózně. – Slyšet klasiku na fesťáku, to se nestane jen tak. Slyšet klasiku upravenou do takové formy, aby to chytlo každého, to se také nestává moc často. No a slyšet aktuální hity na klasické nástroje, to je něco naprosto šíleného. A my všichni tu šílenost milujem.

PASSENGER
Gerard započal několika vtípky na svou osobu. Tím si ihned získal celé publikum. Přezpívával celou řadu jeho hitovek, ale největší úspěch měla, jak se dalo očekávat, Let her go. Božák.

MYDY RABYCAD
Jak nás tak Passenger uklidnil, chtěli jsme si ještě trošičku zadovádět, proto jsme vyhledali Mydy Rabycad. Byli a jsou úžasní, dokáží vtáhnout do jejich songů a už nepustit. Umí udělat bezvadnou show, přesně tak, jak se to na elektroswing sluší a patří.

18. července
Osmnáctého jsme se probudili o trošku dřív a šli jsme balit, ti, kteří si nepřivstali, byli mírumilovně probuzeni mlácením do nějakého plechového hrnce před každým stanem, který ještě nebyl rozepnut, od obsluhy stanového města. Jo, to přece chceš.
V kupé jsme si každý spokojeně přemýšlel o prožitých zážitcích, maloval, psal, telefonoval a spal. Jo a zapomínal stan.

Takže jestli o Colours, nebo o jakémkoliv jiném fesťáku, zatím jenom váháte, tak na nerozvážnost ihned zapomeňte, kupte lístky, vezměte kámoše a užijte si to, třeba se někde potkáme.

Mějte se božsky,
Olga


(photo credit by Ghost of You - facebook. Ghost of You. [online]. 17.7.2016 [cit. 2016-07-17]. Dostupné z:https://www.facebook.com/ghostofyouband/photos/rpd.1234458051/1028043293940775/?type=3&theater

wowjeansgirl - instagram. wowjeansgirl. [online]. 17.7.2016 [cit. 2016-07-17]. Dostupné z: https://www.instagram.com/p/BIDDMMyg-Dj/?taken-by=wowjeansgirl)

Německo - znovu nalezená myšlenka

Jdu svojí uličkou a dívám se do výloh. Mám ji ráda. Líbí se mi názvy galerií, obchody se starožitnictvím, a nové kavárny. U každých dveří jsou zasazené květiny. Většinou růže. I když je takhle pozdě- nebo brzy ráno, vždy to tady je- jiné- zvláštní- trochu magické, až se z toho tají dech. Podobně, jako Říše divů, Moje Říše divů a já jsem Alenka.
Když jdu kolem a jsem Alenkou, pokaždé utrhnu růži. Na zapamatování. Na vylisování a na uložení vzpomínek.
Vše kolem mne- tady - jsou malé střípky. Malé kousky rozbitého zrcadla a já je všechny hledám. Sbírám a uchovávám.
Je mlha, ale i skrz mlhu pronikají paprsky. Ta honosná bílá vznášející se přikrývka je nyní v broskvové barvě. Místy se barví do růžova. Obloha začíná fialovět a trávník v parku se blýská novými skleněnými perličkami a tím zeleně září.

Kéž bych byla malíř a dokázala zpodobnit moji vizi. Kéž bych byla skladatel a dokázala ukázat melodii všedního života ostatním. Kéž bych si to alespoň dokázala zapamatovat - napořád.

Možná se jenom zde, v tuhle dobu mohu plně soustředit na to, kdo opravdu jsem a co chci.  Možná sebe slyším hlasitěji. Možná vše slyším hlasitěji. Neslyším nikoho názor- nejsem ovlivněná. Možná ta ulička jsem já. Jen čekám, až s někým najdu společnou řeč. Ale bohužel, jak to bývá, lidé jenom procházejí, nezastavují se.

(Německo, 2014, červen/červenec/srpen)
Olga